Jako velkolepý Mount Everest vyčnívá ze zoufalé průměrnosti české populární hudby už přes deset let kolos jménem Lucie. Toť můj názor. Hodně lidí s ním nemusí souhlasit, ale každý z nich, kdo v sobě nejde kus upřímnosti, musí alespoň uznat, že \"těmhle chlapcům\" to prostě hraje. Fakta jsou taková, že pokud čtyři neobyčejné talenty české hudební scény David Koller, Robert Kodym, Michal Dvořák a znovu i \"ztracený syn\" PBCH, na část praští svými vedlejšími projekty a sejdou se na jednom pódiu či rovnou v nahrávacím studiu, znamená to v českých podmínkách událost. Všechny jejich desky byly kasovní trháky, hity z nich nezestárly, některé prakticky zlidověly. Nové album skupiny Lucie - Slunečnice - má nelehký úkol, nejméně udržet vysokou laťku kvality a prodejnosti minulých desek. Po téměř roce na trhu se zdá, že se to daří. Album bych pro lepší představu hned na začátku rozdělil na dvě části. Ta jedna obsahuje deset songů a druhá jeden. Na tu druhou se zaměřím nejdříve, protože má jen jediného zástupce - píseň Karibi. Nejprve musím podotknout, že si opravdu nemyslím, že by tato skladba byla špatná, naopak. Přesto se na album tak nějak nehodí, je to úlet, odklonění se od původního tématu a myšlenky této desky. Na minulém albu \"Větší než malé množství lásky\" představoval takovýto netradiční počin kapely píseň Iveta, drsná, do metalova, pro rádia absolutně nepřípustná píseň. Samotné Karibi však s Ivetou srovnávat nemůžeme, jedná se o zcela opačný extrém. Pro vysvětlení stačí uvést jedno jméno - Ivan Mládek. Tento legendární, známý a znovu neobyčejnou popularitu nabírající hitmaker Kodymovu melodii nejen otextoval (mimochodem, už napsal i lepší texty), ale i nazpíval a zahrál si v ní na banjo. Je tedy jasné, že se nejedná o typický produkt slupiny Lucie. Tahle píseň je totiž \"jednorázová\". Prostě už v ní není co hledat, texty Lucie jsou komplikované, pochopíte je až po několikátém poslechu a možná vůbec ne. Na této desce to platí dvojnásob, a proto je tam Karibi tak osamělá. Zanechala ve mně pocit zajímavého experimentu. Nic víc. Teprve ta druhá část je Slunečnice, deset květů, které dohromady tvoří jednu krásnou květinu. Toto album se nemůže brát jako deset, respektive jedenáct písní, musí se brát jako celek, jehož jednotlivé části k sobě prostě patří. V tom je to kouzlo. Na albu chybí vyložený megahit typu Černí andělé či Medvídek, kvůli kterému byste ho kupovali. Singl Ona ví slouží doslova a do písmene jako \"ochutnávka\". Ostatní písně jsou totiž stejně dobré, nikoli však stejné. Za každou je jiný příběh, z každého tónu nový hudební nápad všech členů kapely, kteří opět vynechali jak jednoduché popové melodie, tak nemoc mnoha nejen našich skupin, nový \"úchvatný\" elektrický moderní sound. Ze všech songů je cítit práce a \"piplačka\". Texty jsou hlavně o lásce, tady se Lucie opravdu nemění. Stejně tak v podání tohoto citu. Oni to prostě \"řeknou jinak\". Žádné \"mám Tě rád, jsi má kouzelná víla, miluju Tě nejvíc na světě\". Tady musíte text vnímat, na prví poslech vás třeba ani nenapadne, že pojednává o vztahu dvou lidí, až když ho slyšíte počtvrté, popáté, začnete ho chápat, stejně jako celou píseň, stejně jako celé album. Album, které je hloubavější než minulé počiny Lucie. Na diskotéce by asi propadlo. \"Zatrsat\" by se s přimhouřenýma očima dalo jen na Hvězdu, druhý singl z desky, která je určena hlavně k meditaci, k zamyšlení. Tahle deska zraje ve vašich uších jako víno. Až ji jednoho dne pochopíte, písně jako Noc, Pojď se mnou do chrámu ticha, Veverka a další, už z hlavy nedostanete. Lucie opět dokázala svou extratřídu. Neúčastní se televizních estrád, na natáčení své desky si místo Machálkové, Bartošové, Hůlky, Csákové nebo rovnou Gotta pozvala jen neznámou kapelu Létající koberec. Přesto je nejoblíbenější skupinou v Čechách a Slunečnice je dávno platinová. Své posluchače nezklamala ani tentokrát. A nejen je, pošmáknou si totiž všichni. Vojtěch Marcín